Červen 2012

Oběť objetí

19. června 2012 v 20:36 | Nikdo |  Slinty kolem
Je příjemný, vlažný večer. Léto se pomalu vkrádá i do chladné kobky, kterou jinak nazývám jakožto "můj pokoj". Ze starých repráků přidušeně hraje jakási alternativa a já dnes dychtím po dojemných melodiích a patetických textech více než obvykle. Mé intelektuální já zvoní na poplach, nicméně marně.
Mám před sebou krásnou budoucnost, narozdíl od některých vrstevníků mi bylo dáno štěstí v podobě přijetí na vysněnou vysokou školu a maturity se samými jedničkami. Jsem vzorem, jsem snem každého rodiče, který nemá hluboko do kapsy.
Ve svých devatenácti letech vím přesně, kam se chci v budoucnu ubírat, uplynulé roky na střední škole mohu bilancovat jakožto nasměrování mého budoucího činění, byl to odrazný můstek, který mne formoval do podoby dospělého, asertivního jedince. Po kariérní stránce si nemohu stěžovat.
Avšak, jak to tak bývá, člověk je tvor nespokojený, neustále hledá to pověstné "ale", ten známý "háček" i tam, kde by nemusel být. Snad proto, že chci překonat další laťku, snad proto, že jsem prototyp nespokojeného fňukala - cítím se tak nějak beze mě (" já se jdu podívat, zda nevázne hovor v areálu, bavte se tu zatím tak nějak beze mě..(Zahradní slavnost)", pro mne známka vykořeněnosti, zklamanosti).
Znáte ten pocit, jakoby vás někdo praštil do tváře, ale přitom bezbolestně? Místo bolesti přišlo občas příjemné, nyní však ničivé opium v podobě jakési náklonosti k druhému člověku. Náklonosti, která vám nedá spát, která mi neumožní dokreslit skici, dočíst knihu, soustředit se na denní rutinu. Sakra, jakže se tomu říká?
Jsem obětí klišovitého objetí. Tak je to.