Já, bezesporu

29. října 2011 v 22:28 | Shav |  Poetické slinty
Tož, přeji vám pěkný večer, vážení,

co jen říct na úvod? Snad jen to, že každý lidský druh má své znaky, své signatury, každý má své ctnosti i neřesti, každý svůj smrtelný hřích. Jeden z mých znaků bych zde právě ráda uvedla na pravou míru : Ráda poezii čtu, moho ve skromné míře konstatovat, že ji umím i úspěšně analyzovat. Naneštěstí však poezii neumím plodit.
Hleďte sami, napadlo mne stvořit pro Vás menší výtažek, chronologicky seřazený a konkrétním časovým údajem označený. Nenechte se však mýlit tímto malým množstvím! Ony totiž ty opravdové "špeky" snad někdy teprve přijdou..

Přiznávám se, že jen velmi nerada se ohlížím zpět na své počiny, které jsem kdy vykonala v jakékoliv oblasti. Na druhou stranu ale s úsměvem na si s úsměvem na tváři mohu říct, že u mne nenastala regrese a mentálně jsem se kupodivu posunula o pár, snad viditelných krůčků.

Tedy - tato záležitost pochází z osmé třídy, z období, kdy jsem se naivně snažila zapojit se do nějaké dostupné subkultury, nejlépe mezi metalisty. Už v té době ve mě asi klíčila nenápadná povaha Hessova stepního vlka, tudíž jsem se metalistkou nestala a nikdo z mého okolé mě do svého společenství nepřibral.

Noční chodbou kráčí tiše,
Nemají však žádný stín.
Jejich kroky nejsou slyšet.
Na okolí padl splín.
Bílá paní na kapačce,
tichý,mrtvý permoník.
Dvě postavy v temné rouše,
I ty se jednou přidáš k nim.
Velkou tichou nemocnicí,
Kráčí pyšný noční král.
Mijí pokoj dvaatřicet.
Zastaví se?Půjde dál?
Noc pobledla,slzy spadly.
Odložila okovy.
Břímě,které roky nesla,
odhodila do vody.
Pyšná noc se pousměje,
potichoučku vchází dál.
Za ní víla,polednice,
permoník má černý háv.
Měsíc bílým světlem zalil
celý pokoj třicet dva.
Zavřel oči mrtvé dívce.
Kouzlo,nebo náhoda?
Pod měsícem,pod hvězdami,
podobna je krásným snům.
Do paže si tuší vryla,
Cogito,Ergo sum.

Hohó, jak klišovitě patetické!! Že nestačí?! Dobrá, jak žádáte, zde tedy pohleďte na další z výtvorů třináctiletého puberťáka! Varuji Vás, že se sentimentálním vzlykům a infantilní nepoezii stavíte pouze z vlastní neuváženosti.

Síly mi zbývá
jen na pár chvil.
Ráno si přivstat,
otupit smysly.
Odvázat dravce,
zpomalit čas.
Nechat vás splynout,
proč jste tu zas?
Poslouchat hlasy,
vidět bludy.
Chtít dojít k nebi,
nevědět kudy
Zastřelit dravce,
a zrychlit čas.
Halucinace,
proč jste tu zas?
Trochu si loknout,
ve tmě si ležet.
Zapálit svíce,
nechat vás běžet.
Neslyšet hlasy,
a zabít bludy,
konečně usnout,
konečně navždy.

Tramtadadá - fanfára, která nám zatroubila ódu na radost je tady a my se můžeme posunout a milimetrový kousíček dál. Přesněji - do deváté třídy, kdy se čtrnáctiletá žákyně základní školy pravděpodobně snažila svět okleštit od praktických aspektů formou naprosto ohavného slovního camrání.

Opravdu si myslíš,
že dáš do pořádku svět?
To já budu navždy doma,
kde dvě plus dvě
se rovná pět.
Teď už je to podle ďábla,
Nenechal nám cestu zpět.
Můžeš křičet,klidně plakat,
ale dvě plus dvě
je tady pět.
Nesmíš sčítat realitu,
po dně tápat v historii.
Paranoa v pouhém faktu,
že dvě se dvěmi
nejsou čtyři.

Jahú! Zvolal kapitán a lokl si lihu z rozbitého kompasu. Nedáme si ještě jednu z prvních reakcí na přečetení zlomové knihy tehdejšího žáka základní školy? Kdopak z Vás pozná v tomto slovním humbuku o jakou knihu jde?

Dejte ho z okna,
a pryč z mé hlavy.
Zavání smrtí,
je zase tady.
Zčernalé zuby,
zažloutlé drápy.
Přichází pro mne.
,,Slyšíš ho taky?"
Mé vlastní dílo,
fata morgana,
tuší moc dobře,
že umřu sama.
A zítra ho spatřím zas!

Možná jsem v té době chtěla vyskočit a vznést se nad mraky spisovatelské vášně. Jak vidím nyní - kousky bouřkových mraků mi hnijí z nehty ještě teď. Na závěr si dáme ještě pár titěrných veršíků uťápnutého brejlouna s oblečením po babičce a posléze vám doporučím přečíst si něco, co vám maximálně spraví náladu, či právě narušenou kreativní stránku mysli.

No, raději si žádné veršíky už nedáme a milostnou poezii první lásky necháme raději na jiné dny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ela Ela | Web | 30. října 2011 v 11:49 | Reagovat

Díky za pochvalu. K tvé radě, když maluješ inkoustem tak se moc stínovat nedá. A já nechci mít všechny malby či kresby jenom tužkou... miluju rozmanitost a to bych prostě nebyla já

2 Dubious cat Dubious cat | Web | 5. listopadu 2011 v 20:10 | Reagovat

Asi jsem divná a zvrácená, ale ta poezie se mi ku...sky líbí! Rozhodně si nedokážu představit tak mladou osobu na tak vysoké umělecké úrovni.. prosím, piš dál!

3 Taychi Taychi | Web | 5. listopadu 2011 v 20:29 | Reagovat

Žvásty třináctiletých jsou nejlepší. Já se děsím až mi bude víc a už to nebude takovéto:,,Na to že je ti třináct píšeš dobře..."

4 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 7. listopadu 2011 v 22:42 | Reagovat

Úžasně sebesarkastické ohlédnutí.
Taková mám nejraděj.
Mohlo bych jich - všehovšudy - udělat čtyřicetdva, totiž pomnožně, tzn. jedno číslo kopuluje s druhým, neboť můj smysl pro sebekritiku (tu nejhorší, co má v ruce kafe a cigáro) se probouzí vždy dvě sekundy po dokončení čehokoliv...
Jsem ale silné.
Teda vůbec ne. (to jsou ty dvě sekundy)
Ne, jsem - naučilo jsem se toho kritika otupit, praštit protézou! Jako ten kapitán zeměmoří co upíjí z kompasu... hlavně, ať mu nezaskočí střelka. To je vskutku veletrapné! :-D

Ticho střídá bouři a já mám též pocit, že se měním neustále a že ve své podstatě jsem vlastně už teď změněno. Nahlížím do poezie vždy s neklidným vědomím, že kouknu, a vím, jaká je daná persóna, alespoň náčrtkovitě (vždycky se mi to potvrdí až při setkání) ale u tebe bych asi bylo hodně zaskočeno :-D Ale ve třinácti...
To jsem vlastně ještě nebylo mnou...

[3]: Na to že jsi člověk píšeš moc dobře, Taychi. (a teď překonej tohle, hoh!)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama