Hmatám vám svými dlouhými prsty do vzpomínek a ptám se : Kam chodíte se svými přáteli, kamarády, partou, známými apod.?
Zašátrejte, vzpomeňte si na své sedánky, posedánky a povězte.
Nevím, jak u vás, ale nejfrekventovanější u mne byly schůzky, či sedánky u nějakého pitiva, pokud bych to měla zprůměrovat, zatím nějčastější bylo pivo. Ano, byl tu i případ, kdy se z ničeho nic z temného oblaku lásky vynořil jakýsi ctitel, který kolem mne pobíhal jako cirkusový psík a snažil se do mne při každé schůzce nacpat dobrou večeři, kterou jsem pokaždé svědomitě odmítala. Když se mu ovšem jednou, nebo dvakrát povedlo s milým, kavalírským usměvem koupit mi nějaké to jídlo, evidentně jsem se přejedla. Ale večeře na mém plném žaludku neměla pražádný podíl.
Na pivo jsem se snažila jít i s kamarádkami, ale ty pití zlatavého moku odmítaly a mne nebavilo být neustále o dvě, nebo tři piva před nimi, ergo mi pití, které jsem nervózně otáčela a žmoulala na jazyku značně zhořklo. U společnic pohlaví ženského, (samozřejmě až na vyjímky jako Prasete Kravařského aneb Týden nemytý hlavy) jsem tedy raději zůstala u vína, nebo primátorské malinovky.
Mí společníci pohlaví opačného než-li já, ti byli povětšinou k pivu o něco přítulnější, někteří až moc, ale taková fabulace, ta by se vyjímala spíše v poradně alkoholiků, nikoliv zde.
Možná máte i vy nějakého pitivového, nebo jiného společníka, kterého jste si z nějakého důvodu velmi oblíbili a vědomí, že nějaký den v týdnu s ním budete mít zase schůzku vás nabíjí krásným, elektrizujícím pocitem euforie. Pocitem, díky kterému se do peřin položíte s hlavou plnou příjemných myšlenek.
I já takového společníka měla. Po dva roky mi nevědomky nechával nervózně podupávat při posledních minutách školy, kdy už jsem byla napjatá k prasknutí, protože všechno uvnitř mě chtělo vyrazit směrem k němu jen abych se mohla vézt i na tom příjemném mlčení, které občas nastalo, když jsme upili ze sklenky.
V poslední době už ale bohhužel pociťuji, že pivo na dně mé sklenice značně zhořklo a zvětralo. Pro všechny případy jsem ho vylila do odpadu, protože z té nepříjemné chuti se mi svíralo hrdlo.
Nyní sedím u stolu, v ruce nedržím sklenici s žádným pitivem a přede mnou není nic jiného než židle, která zeje prázdnotou. Ač na ní hledím, jak hledím, ne a ne se tam někdo objevit a nějak zahnat mé chmury z toho, že jsme si já a můj pivní společník-přítel kolem sebe postavili zeď tak pevnou, že už přes ní ani jeden z nás nedokáže a asi ani nechce přelézt.
A proto hledám společníka. Zn.:Na pivo
tyden_nemyta_hlava | 31. srpna 2011 v 18:49 | 
Kdo hledá, ten najde ;)