Únor 2011

Pohádka o Fejsbuku

22. února 2011 v 22:14 | Shav |  Slinty kolem
Nevím, já už prostě nevím. Někdy koukám na ten malý blikající kurzor celou věčnost a nic mne nenapadne, ani kdybych si dala pět facek a praštila se něčím po hlavě.A tak vkládám již starší článek - něco mezi fejetonem a něčím, hmmm...
Každopádně tohle téma neztratilo nic na své aktuálnosti, né?

Nejdříve snad započnu své vyprávění, milé děti, malým úvodem.
Každým rokem se na internetové pavučině stihne chytit hned několik desítek internetových "vychytávek", jež by nám údajně měly usnadnit komunikaci s okolím. Mezi "ukecanými nováčky" bych měla zmínit "windowsovský" messenger, (jenž si vy už ani nemůžete pamatovat, to bylo opravdu dávno.)a pak dále volně šiřitelné programy, jako ICQ, QiP a záležitost, díky které celý svět může nyní volat zdarma - Skype.
Aby jste neseděly v místnosti s počítačem málo, internetoví nadšenci nám předhodili něco nového.Veškerou směsici, toho, co je "tam venku" , něco, díky čemu již nemusíte nezodpovědně courat na diskotéky, či se z nudy "jen tak opíjet".
Ale vždyť ho ,dětičky,znáte. Je to přece on. Facebook.
Není to dávno, co mi kamarád doporučil, abych na již zmiňovanou stránku podívala a taktéž si zde založila účet. Upřímně jsem se dlouho zdráhala. Preferuji přece, jako každý "normální člověk" přátele z masa a kostí, než - li tisíce blikajících bitmapových čtverečků. Tohle ne, díky. Zůstanu u skutečné člověčiny.
Já ,jako individualista se slabou osobností to má těžké. Nakonec jsem tlaku okolí podlehla.
Registrace byla vskutku triviální záležitostí. Stačilo vložit mé jméno, e - mailovou adresu, heslo, pohlaví a datum narození.
Též mi tu byl skýtán jakýs komorní prostůrek, kam lze vložit svou fotku, či napsat co se mi momentálně honí hlavou.
Obojí jsem směle ignorovala. Bůh mi nedal do vínku příliš moc fotogeničnosti a též mám pocit, že se nyní cítím až příliš zakomplexovaně na to , abych byla schopna svou momentální náladu shrnout do několika vět.
Koneckonců jsem měla pocit, že jde o přechodný trend, tudíž mne ani nenapadlo pokoušet se vyvíjet další úsilí a svírat v bolestech duši svou. Jak říkám,  tohle ne, díky.
Ach, jak jsem se mýlila. Facebook se po chvilce stal nejpoužívanějším způsobem komunikace s přáteli, kteří ve skrytu duše též netoužili být jedním z posledních dinosaurů, jež se nejsou ochotni přizpůsobit se dnešní vlně.
Nad starými dobrými e - maily se nám setmělo, nyní je na čase "psát něco na zeď", či poslat zprávu.
Termín "zeď" označuje místo, kam lze vkládat videa, fotky, nebo jednoduše vyťukávat bezobsažné žvásty, které se Vám momentálně honí hlavou.Mezi uživateli jsou údajně oblíbená témata typu ,co právě jíme, co budeme dělat, kdo nás před minutou naštval.Samozřejmě neopomeňte výrazové emotikony a střídání velkých a malých písmen. Nebuďme jedni z řady, buďme masa, vybízí nás facebook neustále.
Jen do toho!
A na co jsem ještě opomněla? Na facebooku možnost do někoho ze svých přátel šťouchnout. A věřte nebo, ne , takové vymoženosti se vám "tam venku" také dostane.

A co víc: můžete 
do svých přátel nejen šťouchat, ale i kopat, kousat, šimrat je, či fackovat.
Též "tam venku" lze někoho dokonce obejmout (doopravdy!), či políbit. Více o sexu se dočtete na facebooku.
Sic jsem toho o této "vychytávkové komunikační technologii" skutečně nenapsala dostatek, jsem vysílena.Bitmapová pavučina internetu mne svírá mé útroby stále pevněji. Snad zemdlelými prsty vyťukám do klávesnice nějaký vzkaz pro bratrance z daleké Bratislavy, který mne nedávno kontaktoval. Po facebooku,děti.

Kdyby ruce měly oči

20. února 2011 v 10:45 | Shav |  Vide(j)a a animace
Tvořím a budu tvořit ještě víc...

A proč vlastně? Protože jsem nešťasná. Je mi lidově řečeno na nic a na dvě věci. A tak jsem se již včera rozhodla, že udělám alespoň video.
A tady je..

komentář k videu:

Co by všechno viděly ruce, kdyby měly oči? A líbilo by se jim to?...Já se momentálně cítím trochu jako ta ruka, která právě prozřela a dozvěděla se nepříliš pozitivní pravdu o světě kolem.


Otázka života, vesmíru a tak vůbec všeho

12. února 2011 v 21:42 | Shav |  Má obskurní tvorba
Hranice mezi vědomím a nevědomím je veliká, fakticky veliká.Spousty lidi si myslí, že to do drogerie, která je o dva bloky dál daleko, ale oproti této vzdálenosti je to skutečné houby.
Původně jsem chtěla udělat parodii na Křik od Muncha, posléze jsem si ovšem řekla, že je to téma už trochu otřepané a tak jsem zvolila cestu mému egu bližší.
Neděste se toho chlapíka na obrázku, ve skutečnosti je to velmi pohodový chlapík.Mimochodem, říkám mu Gustav.
Je už ovšem pouze na Vás rozhodnout se, zda se v den, který jsem zobrazila díval moc na televizi, nebo okusil LSD, či se snad dokonce dozvěděl nepříliš pozitivní otázku vědomí, nevědomí a vůbec všeho, každopádně je to patos, ale nebyly všechny tyhle veliké otázky patosem?

gusta!


Moje kytara s novým designem

6. února 2011 v 10:54 | Shav |  Má obskurní tvorba
Taky znáte ten pocit, když se probudíte, řeknete si, že Vás už nebaví pohled na čtyřstrunnou baskytaru, jejíž kolorit řekněme si úpřímně není zrovna jedinečný a poutavý.
A taky jistě znáte ten kousavé, palčivé nutkání výtvarníka ,které vám říká, že takhle už to dál nejde.
A tak jí přetřete a vdechnete nový život.


kytara
Nevím, zda jsem jí vdechla život správnou cestou, dělala jsem to každopádně před necelým rokem.Zda bych nyní zvládla lépe, toť otázka :)
Rozhodně je to estetičtější, když hrajete RHCHP a nehledíte na obyčejné hnědé dřevo s nudným pálením.

A pokud Vám to nějakým způsobem irituje (nebo imponuje, to už je vlastně jedno), zde si do mě můžete virtuálně říznout